Profesionální fotograf Filip Petrák

Když jsem si před lety pořídil svůj první fotoaparát, vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, nakolik mi ta malá krabička ovlivní průběh dalších dnů a jak moc se změní způsob, jakým jsem do té doby vnímal svět.

Začátky byly přímo komické, věděl jsem o fotografii asi tolik, kolik ví zamilovaný člověk o skrytých neřestech své modly. Kupoval jsem si kalendáře s motivy krajin, zvěře, a autory fotografií považoval za čaroděje. Já uměl jen stisknout spoušť a výsledné obrázky byly úměrné mým znalostem (vinu jsem připisoval pochopitelně přístroji).

Ale protože lidské bytosti jsou tvorové tuze zvídaví, a díky rčení „kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby“ se ze mě stal člověk pevně rozhodnutý přijít na kloub těm zdánlivě nesmyslně měnícím se znakům objevujícím se na těle fotografického přístroje.

Šlo to pomalu a ztěžka, protože v rodině ani mém okolí se nikdo fotografií nezabýval.

Po každém malém krůčku vpřed jsem se okamžitě považoval za geniálního fotografa, který prahne o velkých výstavách, kde budou oceněny mé jedinečné kvality a já budu slavný. Naštěstí mne z tohoto snění rychle vyvedlo prohlédnutí fotografií několika skutečných fotografů. Nechtě jsem si musel připustit, že výsledky mého počínání nemají s těmi jejich pranic společného a já, chtěje být velký básník, nemám potuchy o tom, jak se drží pero a co je to verš.

Od těch dob uběhlo hodně vody, ale jediné, co jsem s to říct s jistotou, že stále neumím nic a jsem na začátku cesty s nekonečnými možnostmi, které v sobě tato nádherná vášeň ukrývá a poodhaluje jen velmi, velmi pomalu, tak jako dívka prvně šat před svým milým.

A to je pro mne tolik vzrušující. Jak to příště provést lépe nežli předtím, nezbláznit se, vytrvat a uvědomit si, že limitujícím faktorem mnohdy není technika, ale nedostatek fantazie.

To mi fotografie dala. Neutuchající snahu se zlepšovat a žel bohu nikdy nebýt s výsledkem opravdu spokojený. Proto berte, prosím, tuto galerii jako záznam prvních krůčků člověka, který chce jít dál.